EXTÁZE VS. INSTÁZE: ANEB O BOZÍCH A DÉMONECH, ŠAMANECH…

Extáze pochází z řeckého ek-stasis, „stát mimo sebe“ nebo „vyjít ze sebe“. Toto slovo se v antice používalo pro stav náboženského transu. Ve změněném stavu vědomí mohl extatik vystoupit ze své běžné každodenní, světskými starostmi a radostmi zabetonované mysli a navázat kontakt s bohy, božskými duchy přírody, jejích sil a živlů – třeba bohem nebes, vládcem hromů, bohem moře, bohyní lásky nebo domácího krbu, bohyní vegetace, bohyní války a moudrosti, bohem smrti a podsvětí, bohyní zkázy atd. Extáze nebyla ani trochu zábava. Byl to kontakt se skrytým (mysticos) duchovním světem, který mohl člověku nebo celé komunitě, kmenu či národu přinést požehnání, přežití anebo taky tragédii. S mocnými božskými silami si není radno zahrávat. Ze sousloví „Prométheova játra“ ze starých řeckých bájí možná někomu z nás běhá mráz po zádech ještě dodnes.

V pozdějším křesťanství extáze označovala především extrémní mimotělní prožitek „vzetí do nebe“ a vidění ráje, andělů, svatých či některé z osob svaté trojice. Byla to vlastně analogie klinické smrti. Svědectví o tom, co spatřili, podali jen ti, kteří se vrátili. Mnozí extatici tam už zůstali. Od nich nevíme nic. Slavná španělská extatička Sv. Terezie z Avily, i když měla na kahánku mnohokrát, se vrátila vždy – až na ten svůj poslední výlet. Vedle svých barvitých nebeských obrazů detailně popsala i extatické vize pekla, Ďábla a jeho démonů, kteří jí mučili a chtěli zabít. Všichni známe obrazy Hieronyma Bosche, z nichž nás vnitřní krajiny středověkých vizionářů oblažují i děsí dodnes.

Dnes je slovo extáze spíše synonymem zábavy a rozkoše. Sex, alkohol a jiné drogy, večírky, taneční párty… to jsem se zas „vyndal“! Jenže nebylo tomu tak vždy a není všude. Hlavně zásluhou zakladatele moderní religionistiky Mircei Eliadeho došlo k nerozlučnému spojení slova extáze s šamanismem. Pokud si někdo stále ještě představuje mystickou extázi jako průlet růžovými obláčky s empatickými duhovými slony pod vlivem MDMA, tak při četbě Eliadeho přelomové klasiky „Šamanismus: archaické techniky extáze“ z takové představy hodně rychle vystřízliví. Takto Eliadeho kniha zachycuje, jak šamanskou, kupříkladu iniciační-zasvěcovací, extázi vnímá sibiřský národ Jakutů:

„… každý šaman má svého Dravce-matku, který se podobá velkému ptákovi, má železný zobák, zahnuté drápy a dlouhý ocas. Tento bájný pták se ukáže jenom dvakrát: při šamanově duchovním zasvěcení a v okamžiku jeho smrti. Uchopí jeho duši, odnese ji do pekla a nechá ji uzrát na větvi stromu. Když duše dosáhne zralosti, vrátí se pták na zem, rozřeže adeptovo tělo na malé kousky a ty rozdělí mezi zlé duchy nemocí a smrti. Každý z těchto duchů pohltí část těla, která mu náleží, a to budoucího šamana obdaří schopností příslušné nemoci léčit. Když zlí duchové pozřeli celé tělo, vzdálí se. Pták-matka vrátí kosti na jejich místo a adept se probudí jako z hlubokého spánku.“

Jakuti také zmiňují, že duchové adeptovi nejprve uříznou hlavu a položí ji stranou, neboť budoucí šaman musí na vlastní oči sledovat, jak bude rozkouskován. O vnějším průběhu iniciační extáze svých šamanů pak Jakuti říkají, že adept zemře a tři dny leží v jurtě a nejí ani nepije nebo že téměř ani nedýchá, jako by byl mrtvý.

Tím, samozřejmě, nechceme nikoho nabádat, aby si kvůli extázi řezal hlavu. Ale když už, tak jedině za profesionální asistence certifikovaných jakutských démonů! Smysl celého sdělení je prostě tento: Extáze, v pravém slova smyslu, není to, co si pod tímto slovem zřejmě mnoho lidí představí. Extáze v mystice nebo šamanismu je proces, cesta přeměny člověka – a to obvykle cesta dlouhá, trnitá a bolestivá. To na druhou stranu vůbec neznamená, že by tato cesta také nemohla přinášet radost a uspokojení. Právě naopak – jen skrze opravdové utrpení může přijít opravdové štěstí. Jen, když cílevědomě opouštíme své bezpečné hranice, vydáváme se do neznáma, čelíme démonům a „vycházíme ze sebe ven“, tak jedině tehdy se na nás království extáze usměje a řekne: vítej doma!

Tak, jako se to stalo třeba objeviteli LSD Albertu Hofmannovi, když ve svých středních letech konečně dozrál ke své první neplánovaně spontánní „šamanské cestě“ prožité během jeho prvního silnějšího LSD tripu: „…jakýkoli pokus zastavit rozklad vnějšího světa a rozklad svého ega vypadal jako zbytečná námaha. Vstoupil do mě démon, posedl mou mysl a duši. Vyskočil jsem. Řval jsem z plných plic a snažil se od něj osvobodit, ale po chvíli jsem se zhroutil a znovu jsem ležel bezmocný na pohovce… Byl to démon, který opovržlivě triumfoval nad mou vůlí. Dostal jsem strach, že se úplně zblázním. Ocitl jsem se v jiném světě, na jiném místě, v jiné době. Moje tělo bylo bez citu, bez života, bylo mi cizí. Umíral jsem. Bylo tohle převtělení? Ve chvíli, kdy jsem věřil, že jsem mimo vlastní tělo, pochopil jsem jako nezúčastněný pozorovatel hloubku a bezvýchodnost celé mé tragédie…“ Paralela k jakutskému sestupu do pekla a dezintregraci běžného vědomí a osobnosti je tu zřejmá. I následující zklidnění, uvolnění a úplný obrat celé situace, poté, co vědec znaven svým prvním psychedelickým zážitkem tvrdě usnul a ráno se probudil: „Cítil jsem se jako znovuzrozený. Snídaně chutnala skvěle a dávala mi pocit mimořádné radosti. Když jsem potom šel do zahrady, ve které svítilo slunce po jarním deštíku, všechno se třpytilo ve svěžím světle. Svět byl jako znovustvořen.“

Ale jestliže je skutečná extáze toto, pak, co je jejím opakem – instází, „do sebe vstoupením“ podle Eliadeho typickým především pro mystické praxe východní meditace a jógy? Eliade vysvětluje jejich rozdíl takto: „Zdůrazněme však ještě jednou zásadní rozdíl mezi klasickou jógou a šamanismem: i šamanismus sice zná techniky koncentrace…, jeho konečným cílem však zůstává extáze a extatická cesta duše do různých oblastí vesmíru, zatímco jóga usiluje o instázi, tj. konečné soustředění ducha a „únik“ z Vesmíru.“

Zároveň ale Eliade konstatuje existenci různých přechodných šamanských jóg, které mají za cíl extatické zkušenosti. Pravdou je, že v mnoha světových náboženstvích se prvky extatické a instatické často prolínají. Typicky třeba v křesťanství, které na jedné straně hlásá razantní kosmickou revoluci v podobě příchodu Božího království a radikálního zániku starého světa (vesmíru), ale na straně druhé, bez uzardění líčí Ježíše jako lidového léčitele a jakéhosi super-šamana a mistra reiki, který prostě pomáhá lidem s jejich běžnými světskými trápeními zejména v podobě nejrůznějších nemocí, posedlosti démony, slepoty anebo, jako v případě Lazara, běžné smrti. Snad nejvíce extatický nádech má ale Ježíšův proslulý zázrak v Káni Galilejské, kde na svatební hostině promění vodu ve víno. Ostatně víno je dodnes na islámském Blízkém východě rozšířeným symbolem extáze mystika – súfího, který je opojen láskou v kontaktu s Bohem.

Jestliže je extáze vrcholnou klasikou mysticismu, včetně toho šamanského – pak instáze je jeho punkem. Jestliže extáze hlásá jednoduché a líbivé evangelium: Božství světa is not dead! Pak instáze tuto v principu hedónskou filozofii obrací na ruby: Život je útrpný, pomíjivý sen – probuď se!

Koneckonců, v obou, extázi i instázi je možná trocha pravdy – nebo ne?

Hlavní problém s instází totiž spočívá především v tom, že většina lidí, resp. nejogínů a nebuddhistů, se k smrti vyděsí ihned, jak jen zaslechnou něco o úniku z vesmíru, vyhasnutí v nirváně či vysvobození z věčného koloběhu životů. Co je tohle za blbost, řekne si každý normální pozemšťan, který si přeje prožít co nejdelší a veselý život, alespoň jeden jediný, nedá-li, Stvořitel anebo Hmota více?

Ten problém spočívá v tom, že nikdo pak už moc neřeší, kam že to vlastně měl tenhle vesmírný únik vést. Extatik se zuby nehty drží přesvědčení, že tento svět je i přes všechny své kosmetické nedokonalosti v zásadě nádherný a božský a stojí za to v něm bojovat až do posledního dechu a kapky krve za stále lepší a lepší život – za stále větší a větší, trvalejší a trvalejší životní extázi! To sem třeba takhle v devadesátkách jezdil ze Západní Evropy jeden undergroundový techno sound systém se jménem Total Resistance, který měl ve svém logu heslo: „On top non stop!“ Nakolik byla tato odvážná proklamace slučitelná s realitou, bylo vcelku nabíledni, když se se člověk ke konci festivalu pozorněji zahleděl na členy tohoto radikálně extatického uskupení, jež mělo v úmyslu ignorovat veškeré buddhistické poučky o pomíjivosti všech složených jevů a neúprosném vlnění řetězce vznikání a zanikání všeho, co jest. On top non stop borci po vícero nocích bujarého „vyndavání se“ postupně ztráceli elan vital a padali neřízeně k zemi v podstatě kdekoliv, kde jejich poslední křečovité záchvěvy extáze evidentně přecházeli do zcela spontánní instáze a nevyhnutelné dočasné hibernace.

Instatik v zásadě není vůči životu a jeho radovánkám skeptický ani zahořklý. Instatik, poučen bohatými zkušenostmi z mnoha a mnoha zvědomělých inkarnací a bezpočtu kosmických mahácyklů je prostě jen více realistou. Už pochopil, že „On top non stop“ je sice báječné marketingové heslo pro distribuci všelijakých podpultových stimulantů a vyndavacích prostředků, ale že reálný život a reklamní kampaň jsou dvě odlišné roviny bytí – a to platí i pro kysanýn entusiasmem notně nasáklé příznivce subkultury acid rave.

Extáze je dobrá a k plnohodnotnému životu nutná. Když potřebujeme být kreativní, tvořit, milovat, plodit nebo do něčeho nadchnout druhé, nejde to moc dobře dělat z pozice instáze – ásány s vysoce motivačním názvem „únik z vesmíru“.

Ale nemůžete také být „on top non stop“. Extatické vyndání se, vyjití ze sebe dává smysl jen když je zas následováno instatickým „dejte mi všichni svatý pokoj!“ a kdo to nebudete respektovat, tak, Lomikare, Lomikare, do roka a do dne!

Nakonec ta Eliadeho naoko zcela okrajová poznámka o jakési nedopečené přechodové „šamanské józe“ a celá ta Buddhova kompromisní nauka o „střední cestě“ možná nejsou tak úplně od věci. A úplně marné nemusí ani být si nějakou tu podobu extáze a instáze anebo jejich šamansko-jógických kočkopsů v životě ochutnat nebo občas či pravidelně do toho i pořádně dupnout.

On top – on stop!

V Šalounovce můžete praktikovat s Honzou Blahůškem, jeho Extázi a intázi najdete v kalendáři kurzů.